25. (1916.)

Den teskný Dušiček! – I tvůj to den,

ty mrtvý, jediný můj synu – –

Dnes rok byls ještě s námi. Jde jak sen

mou duší, že ti stlali v hlínu.

Rok lonský na hrob drahý v lůno trav

my světel pár jsme kladli spolu:

dnes posílám ti v dálku na pozdrav

kytici růží v hrozném bolu.

A nad místem, kde u nás zmlkal svár,

nad koutkem, jenž ti byl tak milý,

jejž zdobí obraz tvůj, květ, svíček pár,

má hlava v modlitbách se chýlí...

Tak vratký osud lidský krutou hráz

nám vymezil, jež zánik věstí:

ach, hrob a věčnost na vždy dělí nás

a naši lásku, všecko štěstí.

Jsem stár; jak unesu tu hroznou tíž

života svého k temnu hrobu;

tys opustil mne, v dáli věčně spíš,

já souzen sám nést světa zlobu.

Jak hrozně je mi v duši! – Větru svist

rve kol mne stromů zdobu slední – –

Kol minulost, – já chvěju se jak list,

z tmy v duši mé se nerozední.

Ty tam vše naděje a radost má;

než přejde rok, i bolest moji

snad skryje milosrdně hrobu tma,

a vše, co bolelo, mně zhojí.

Obrazy šťastných let jdou duší mou

teď, kdy se život k noci sklání...

Ach, věčná světla blýskají se tmou –

buď s Bohem, hochu, – na shledání!