25. Dávno jsme již, mládí mého druhu,

Dávno jsme již, mládí mého druhu,

Zapomněli svého pohledu;

Vítr sladkou naši besedu

Zavál dávno do nevlídných luhů.

Kdo zas vzklene dávnou přízně duhu?

Kdo zas vzkřísí oheň z podledu?

Kdo zas v růži změní lebedu?

Kdo tok lásky vzvede v zašlou struhu?

Půl sta let již uplynulo skoro,

Co nás různo dala ruka Páně;

V líhách lásky vzrostlo mechu sporo.

Padlo slunko za mhlokryté stráně,

Nach-liž zoře již si dráhu klestí,

Jenž vzchod nový lásce blahověstí?