25. Děva.

Vše nám kvítky ještě nezhubila

Ona třikrát kletá cizota;

Ještě skví se mravů čistota,

Kterou Slovanů se Láda kryla.

Ejhle dívku – radost závoj svila –

Nejen se to hvězda blyskotá,

Nejen z morské perly jasnota –

I cnost vyšší – vlasti krása milá.

Veždy mysl moje rmoutila se,

Že ty kněžny naše pomřely

Skvělé v rodu svém a řeči kráse.

A hle děva z ráje milostného

Zrakem hrdým krášlí náčelí:

Národu jsem dcera přeslavného.