25. Znám zahrádku, jenž se směle

Znám zahrádku, jenž se směle

Hesperidkám vyrovná,

V nížto plane v kráse skvělé

Růže – květin královna.

Karafiát k ní se kloní,

Jakby jí cos pošeptal,

Ruměnec se zaskvěl po ní:

Zjevilť jí své lásky žal.

Zefyr v lupení si hraje,

S kvítím cítí – plesá – lká –

V zátiši kde chládek vlaje,

Besídka je zelená.

A tam v ní má dívka sedí – –

Viz! teď vyšla... zalívá...

Jako máť svých dítek hledí,

Píseň k snům jich zazpívá.

Kvítí vše se na ni směje,

Jakby díky chtělo vzdát,

Zefyr kol ní libě věje,

By moh' s kadeřemi hrát.

Kýž ta kvitka za mne prosí

O milost tu spanilou!

Kýž ten zefyr k uchu nosí

Lásku jí a touhu mou!