26. Při odchodu přítele.

Osud, jenž ve světě mocně vládne,

Blahosti i strasti rozsívá,

Zemčany v přátelství pojí vnadné,

A co vichr je zas rozvívá –

Osud v rozmaru své mysli kynul,

A hle, spolek náš se již rozvinul!

Od Vltavy, ana české luhy

Dobročinným tokem probíhá,

Ty pospícháš, ostaviv své druhy,

Tam, kde – – v – – zabíhá,

Tam, kde mirnější větříček věje,

Bratr Slovan libé písně pěje! –

Druha, ducha nad jiné bystrého,

Jehož rovně outlý zdobí cit,

Přítele nad všecky upřímného –

S ním mi těžko jest se rozloučit –

Vyšší rozkaz ode mne vzdaluje

Necítě, jak mne to zarmucuje!

Dej Ti zdraví dobrotivé nebe,

Štěstí ku Tvé straně věrně stůj,

Vzhlížej příznivým okem na Tebe,

Aby povždy plynul život Tvůj,

Jako pramen v jarní době plyne,

Vonným kvítím po lukách se vine.

Když pak budeš v štěstí mile státi,

Podle zásluh svou odměnu míť,

Jak jen srdce sobě může přáti,

Ve všech věcech se Ti bude díť:

Vzpomeň laskav na přítele svého,

Vděčnou láskou Tobě oddaného!