262. K jakémuže ústí na sirotčím

K jakémuže ústí na sirotčím

Člunku tom můj život přijechá?

Nikde pokoj, nikde utěcha,

Břeh se terhá se mnou, kam jen kročím;

Národ můj jest zarputilý otčím,

A vlast nepříznivá macecha,

Proto, jako syn, jenž zanechá

Rodičů dům, po světě se točím:

Za obě ty ztráty hledati šel

Aspoň v lásce sem si náhradu,

Ale z deště pode žlab sem přišel;

A v těch bídách duše starostlivost

Žádný jiný lék a poradu

Nenalezá, jenom terpělivost.