267. Tatranskou když Vratislavu zříme,

Tatranskou když Vratislavu zříme,

Večer stíny sypal v přírodě,

Tu bouř vluny metá do lodě,

Ano Milek unavený dříme;

Toneme, hej! prociť Pobratíme!

Tak dím v strachu jemu lahodě,

On vstav za ruku mne po vodě

vede, až se břehu dopídíme:

Sotvy že den odkryl noci roušku,

Šli sme najperv Česko-Slovenskou

V tomto městě navštíviti Crušku:

Pak sme oči Tatrou révovlasou

Pásli, jenž mou duši mládenskou

Někdy pět let šlechtila zde krásou.