27. Historie o hrnčíři.

Poďte, slyšte přepodivnou

O hrnčíři historii.

Starý hrnčíř sedě v dílně,

Hrnce, báně, mísy, trouby,

Prostě sic a beze schlouby,

Formoval však neomylně.

Prostě, dobře, aby stále,

Ač byl každý kousek jiný,

Z jednostejné stvořen hliny,

Jednostejně mu byl k chvále.

Než čeho se nedočekal!

Všecko se mu kdys za zády

Dopustilo velezrády.

Ale on se nepolekal.

„Há, to jařmo stvořitele,“

Velcí oni tak i malí

Vztekle proti němu řvali,

„Svrhneme dnes s sebe cele.“

Spráskneť mistr nad tím ruce,

Chvíli pak se na to dívá,

Rmoutí se i pousmívá:

,Tak? To má být revoluce.‘

Neforemnou na to chopí

Ze své židle zadní nohu,

Drtí pak těch neznabohů

Každou ranou čtyři kopy.

Už se nic víc drtit nedá.

Zavoláť si učeníka:

,Odkliď mi to do rybníka.‘

A již k kruhům znovu sedá.

Kruhy běží, a on tvoří

Nevídané před tím krásy

Číše, báně, pouzdra, vásy,

A vše se mu zbožně koří.