27. Socha.

Zamyšlená sama nyní sedí,

Socha ze živého mramoru;

V líbém neskvěje se hovoru,

Okem polootevřeným hledí.

Umělče sem; čiň dle výpovědi,

Maluj krásy její ve sboru,

V pěkném jak je vidíš výboru,

Samy jak se tobě napovědí.

V jemnou záři čaruj vnadu hmotnou,

Plnou žití, blahé rozkoše,

A přec maluj jako bezživotnou.

Prosbu ale k tobě srdce nese:

Tkaničky té nemiň na soše,

Jak se tlukem srdce milo třese.