272. Bývá tak.

Rybecál šel recensenty zlobit,

Chtěl tvrz jejich neomylu dobyt,

Ale pak u sebe takto prál:

Řekl bych jim tak, jinák, na darmo,

Každý nese z ních přetěžké jarmo,

Stojí jako sloup a nejde dál.

Tlachá, tlachá, o čem, to nepoví,

Místo kvití hmatá jen do křoví,

V hubě vítr slova mu zavál.