28. Pegas a já.

Což to zpromrzelá věc,

Strhá-li si dratev švec!

Mnohem horší ještě,

Zláme-li si kleště;

Musí tahať kůže

Zubama, jak může.

Nejhorší ze všeho,

Kdo na básnířského

Chce si sednouť hřebce

Maje prosu v lebce.

Může jak chce nutiť, prosiť;

Dlouhý nos přec musí nosiť.

Tak se i mně dělo,

Když se mi zachtělo,

Skládati básničky

A zprávné veršíčky!

Nechám jej přivésti,

Aby mě donésti

Ráčil na Parnas,

Bych nesrazil vaz.

„Co? pouhého rýmovníka

Nosiť bych měl jak básníka?

Toby se mi zdálo!

Vždyť by se mi smálo,

Co koní ve světě jest,

Svou bych ztratil cenu, čest!

Takovýchto veršovníků

Jesť co much a komáříků.

Kdybych i ty nosiť měl,

Sto hřbetů bych míť musel!

Kdo se bojí, že krk srazí,

Ať se rač – na oslu plazí!“

Tak si na mne zařičel,

S ousměškem pryč odletěl.

Co jsem smutný měl dělati,

Než za uchem se škrabati,

Péro zlostí odhodiť,

Na básnění nemysliť!

Kéžby tak Apoll každého

Sluhu nepovolaného

Záhy odstrašil –

By čas nemařil!