28. říjen.

Dnes víme to:

My netrpěli marné,

ne darmo klesli junáci i muži,

ne darmo lkaly milenky, ženy, matky,

ne darmo zkomírala smutná děcka.

Krev tekla peřejemi po oltáři Věku,

jezera slzí všechny viny smyla,

nenávist stará v sopku rozhořela,

až nastal výbuch, po němž tužba práhla.

Tyranstva trosky pohřbil popel lávy,

však z ohně vzpial se Fénix,

život nový věště.

A Svobodu nám podzimní dal den.

Pohádkou zdál se nám ten den a týden.

My věřit nemohli,

že skutečnost to celá,

že možno konečně být volným, vskutku volným

jako ti druzí.

Dnes minul rok... Svobodu máme dosud.

Pohádka přešla,

skutečnost je tady –

zda možno zůstat na věky tak volným,

Národe, což...?

Již jeden podzim na té Hoře kleté

nám všecko vzal.

Pak přišel podzim, který vše nám vrátil.

Zda může přijít ještě jeden, třetí,

jenž zas by bral...?

Ne! Nikdy!

Slyším již

ten hlas, co v odvetu mi burácí.

Ne! Nikdy!

Mlčte však!

Jen v bájce křikem Jericha zdi padly,

ni jednu chatrč nepostavil křik,

ni jeden hladný nenasycen křikem.

A běda lidu, který křičí jen.

Ať za to v očích svatě zanícených

čtu v tichu výmluvném tu pravou přísahu,

jíž srdce, duše, celá bytost chví se:

Prací a činem,

věrností a bojem,

obětí a láskou,

pořádkem a kázní,

jedinec, rodina, národ,

dnes tak jako zítra,

až na pokraj hrobu,

dokud svět je světem:

ubrání, zaštítí, zachová

Svobodu svou.

Republiku svou –

pro památku Mrtvých,

pro čest Živých,

pro štěstí budoucích!