28. ŘÍJEN 1918.

Z podzimních oblak bledý stín se sklání

k oboře u Hvězdy a k bělohorské pláni.

A vítr vane zas, jak vanul častokráte,

a v barvách brunátných zas listí šumí sváté.

Z hlubiny minula van divný zase letí

přes alej topolů a starých dubů sněti.

Však dnes už marně stará snění křísí

o bitvě prohrané, jež svedena tu kdysi. –

Slyš, šelest tajemný nad svadlým trávy stvolem,

jak neviditelný by kdos tu chodil kolem.

Jak vstal by z hrobu kdos, jenž tři sta roků tady

byl zazděn za živa v tom místě hanby, zrady.

Jak by se rozhlížel do říjnového ticha,

udiven naslouchal, že zem dnes jinak dýchá,

že v barvách radostných obora hýří stará,

že vítr podzimní dnes hlásá příchod jara,

ve vlání důvěrném se k sobě kloní stíny

a plny zlata jsou oblaků zříceniny.

Čas zastavil svůj let nad bělohorskou plání,

kde z kostí mstitel vstal a volá k zmrtvýchvstání.

A chvíle veliká jak tichem věčna pluje,

zem česká v kráse své radostně oddychuje.