28. ŘÍJEN 1918

A má-li člověk vyžít život plně,

dva životy žít musí: tak je žil

můj přítel Balej. Před válčením tím,

jež proměnilo mapu Evropy,

ve Vídni úřadoval. Byl to sbor

reformních příprav: drahá Vídeň naše

tu a tam aspoň začla starat se

o spokojenost svojich národů,

že vydumat jim chtěla reformy.

A dostal-li se český člověk tam,

byl jistě pracovníkem příkladným,

neb povalečné lenošení bylo

jen privilejem Maďarů a Němců.

Ne tenhle, byl to druhý život jeho,

jenž zřetězil nám duše v přátelství.

Můj Balej nádherným byl poetou,

byť veršů nepsal, zato v dobré prose

zachytit uměl vzácné nálady,

dech duše Země, kouzla přírodní,

tep žití, jakým žijí myšlenky,

i básníků sny doved vyložit

i mluvu architektur, maleb, soch.

Jak slovem tištěným, tak slovem řeči.

V té humorem pak zasypával rád

své zážitky ze světa onoho,

kde žil svůj život prvý. Kancelář

a lidské stroje její, kterak jdou,

jak vlastních titulatur váží si,

jak oceňují svoje důmysly,

a cizí váží na citlivých vážkách –

bez zlobné ironie, satiry,

ty směšné stránky vypozoroval,

a sám se neranícím smíchem směje

k zábavě posluchačů dávával.

A kdyby při tom byli všichni ti,

jež skicoval nám, neuraženi

by jistě smáli se svým portretům.

Jen jeden jediný měl dravčí rys,

tím odpovídal celé duši mojí –

když přišla chvíle úvah o nás Češích

a o poměru našem k Habsburkům.

Zde shodli jsme se: theoreticky

ta monarchie se už vyžila,

je v úpadku, jsou sečteny dny její,

jen náraz jakýs silný, poslední,

a všecko sesuje se. Jedenkrát

se pamatuji, jak nás rozpálil

takový hovor, on sed k pianu,

a Marseillaisu začal s ohněm hrát,

jak nikdy před tím jsem ji neslyšel

a po druhé a po třetí hned zas,

líc mu plála a oči hořely –

okresní hejtman! Děje národů

jdou volným krokem, zákon jediný,

pro život všeho jednu platnost má,

i pro národy. Jaro naivní

a první skromná zeleň, potom květ –

vy, buditelé naši zakřiknutí,

a sotva dýchající, k smíchu je

ta první zeleň vašich plachých snah,

ty první květy vaše nesmělé,

ty obavy, ty vaše naděje –

a přec tak musilo být, musili

jste jít tak, jak jste šli, jak všichni po vás

jít musili, až děje dozrály,

a česání čas přišel. Pro tu Vídeň,

jež netušila, pro vás, kteří chtivě

jsme čekali a s dechem zatajeným

čítali roky, měsíce a dny,

a když pak první rány pušek, děl,

zahřměly na vzdálených bojištích,

my vydechli a řekli: Čas náš tady! –

V nedělních odpolednech přicházeli.

Se ženou zprvu, potom přivedl

několik karbonářských existencí,

jichž duše viděly ty podkopy,

jak svatá Nemesis a staré Fatum

je podkládají trouchnivící říši.

Tu debatovalo se horlivě

o zprávách z bojišť, čtlo se mezi řádky,

i vybílená místa mluvila:

ten onen přines žurnál zahraniční,

ten onen zprávu z kruhů zasvěcených –

a vše, co líbilo se víře naší,

přijato bylo s libým pocitem

a co se nelíbilo, střepali

jsme jako pápěr s šatů s úsměškem.

Ty neděle... jak ubíhal ten čas!

Už světlo rozžalo se, na stůl dána

večeře prostá – ostatně nám všem

lhostejno bylo, co se jí a pije –

ten hovor při ní hlavní věcí byl,

jímž duše vzájemně se sytily.

A letěl čas, a byla půlnoc již

a druhá, mnohdy třetí hodina

když vycházeli od nás do noci.

Jak nevzpomínat s pohnutím těch dnů,

kdy takřka makavě jsme viděli,

že dovršuje se už osud náš

i sudba jejich! Přišla bída, hlad –

i chyběl cukr, mouky nebylo,

čaj, rýže, staly se už pohádkami,

chléb žitný bajkou, smutní kuřáci

bramborám natě v polích loupili,

stát vydával pak různobarvé -enky,

jež částkou sbírek rarit mohly být,

jen kdyby trochu méně bylo jich –

a my si přáli, dál ať válka trvá;

i zima byla, kamna studená,

neb uhlí jako léky v lékárně

se prodávalo – my jen toužili,

by mrzlo ostřej, zima ať se táhne

až do června a třebas do července,

však také v roce jednom táhla se

– a krutě – až kams ke dnům květnovým;

my vítali ty šidné náhražky

jak látek na tělo, tak pro hrdlo;

my s pustým smíchem četli výklady

jmen uznaných, že zdrávo uskrovnit se,

že tělo má se otužovat, jazyk

že nesmí velet žití způsobům;

my spokojeni byli, jak ruch města

už v deset hodin končil němou tmou;

jak v tramvajích se ženy zjevily

co průvodčí; jak železnice slábly

a chodily jak matné krve tep

ve mroucím těle; jak se houfně tiskly

bankovky, jimž už nikdo nevěřil;

jak vtipy zoufalými drahá Vídeň

začala kreslit situaci říše:

a – nejstrašnější – k žertvám životů

jak rychle ubývalo obětí – – –

těm našim žehnali jsme pohnutě,

vždyť každý porod provázen je krví

a v krvi rodí se i Svoboda,

ta jedenkráte nechť všem těm odplatí,

kdož drazí byli jejich životu,

za oběť tuto... V barvách nejkrasších

pak vídali jsme drahou Svobodu:

hranice státu jsme jí určili,

kde vládnout bude; úkol dějiný

už také dostal ten náš nový stát,

v pochodu duchů; dosud připlácel

na život zemí nesoběstačných,

teď postará se, aby nebylo

žebráka jediného v jeho obcích;

ten velký obrat všemi srdci hne

a srdce měšce otevrou a dají

na stavbu nemocnic a útulků

pro choré, sirotky a lidi bludné;

fabrikant postará se, aby dělník

měl domek svůj a malou zahrádku –

byl krásný stát v těch našich tenkrát snech!

A konec nastával. Už třásly se

i říše základy i praskal krov –

a naše neděle se skončily.

My jako ptáci táhli za jarem

od jihu k severu, my táhli domů.

Můj drahý Balej... Nejčistší z nás všech

a duše nejjemnější... Lidský Osud

je bez všech našich sentimentalit,

bez našich měr, bez našich úsudků

o dobru, zlu, o ceně života

o hrůze smrti. Má snad svoje sklony,

své záliby a, veden jimi, jedná,

leč jedná tak, že my mu klneme,

na krutost jeho vedem žaloby

a zatím... Balej můj se vrátil z Vídně

a postonával. Scházeli jsme se

a čekali, až tělem stane se,

co bylo naším hovorem a touhou.

Vždy zahořel. – Jen v hloubi očí jeho

jakési smutno bylo – churaví,

my myslili, a nenapadlo nám,

že skončit může churavost ta jinak

než uzdravením. Zatím ulehl.

A potom nám všem nemoc jeho byla

jediným smutkem říjnového dne,

jenž počátkem byl vyplnění všeho.

On sám pak vesel, rozradostněn byl

a, enthusiast hudby, žádal mě,

bych uvažoval, že snad třeba bude

i nové státní hymny, jež by hřměla

pochodu tempem, jímž se navracíme

do řady volných národů. A potom

čtvrtého listopadu přinesli mu

na pohlednici mapu republiky –

zaplakal štěstím, líbal ji a přitisk

ji na srdce si. Tak s ní také zemřel

pátého ráno... Tolik roků tomu...

Ba dojista, ten Osud má své sklony

své záliby... Ty krutostí se zdály,

a člověk tenkrát klnul mu... Dnes chápe.