28. ŘÍJEN 1918

Dvacátého osmého října devatenáct set osmnáct,

přeraziv spár, jenž mne svíral,

spár ptáka, jenž říkal si orel, ale byl sup,

já, národ československý, stanul jsem

mezi národy svobodnými.

Zavlály prapory, zajiskřily se zraky,

ulice naplnily se živými mraky,

z nichž tryskala radost,

rostl jsem každou vteřinu,

narovnal jsem se a hlavu jsem zdvihal,

zatímco před pěstí lidstva ustupovali

Habsburk i Hohenzollern.

Ano, co snili, doufali, věřili,

co bouří a trýzněmi v srdci svém nosili

nejlepší synové moji,

rozstřiknutí po celé Evropě,

pod cizím kabátem

i pod prapory legionářů,

stalo se skutkem,

a jméno své položil jsem na všecky věci svoje,

postavil jsem jednu nohu na Šumavu

a druhou na Tatry,

na říši a svobodu svou.

Tu rozhlédl jsem se

s hlavou nad oblaky a se srdcem vzhůru,

leč zmizel úsměv můj a pýcha mne opustila,

veliká přísnost chvíle mne zarazila,

posvátné myšlenky světa jak veliké větry

ovály hlavu mou.

I přísahal jsem

já, národ československý, svobodný a živý,

přísahal jsem lidstvu a géniům světa,

že chci býti národ spravedlivý,

že nepřestanu drtiti pěstí svatého hněvu

každého, kdo ponižuje,

každého, kdo znásilňuje,

každého, kdo vydírá a utiskuje

v dosahu těchto mých ramen,

že nepřestanu pomáhati podle svědomí svého

každému, kdo mluví, jedná, tvoří

ze srdce upřímného,

každému, kdo povznáší a osvobozuje,

každému, kdo brání svobodu a spravedlnost,

každému, kdo ničí poddanství a násilí,

a přísahal jsem, že nechci znáti svých synů,

kteří dnešku neproplakali pro včerejší svou vinu

a kteří se mnou nepřísahali v ten den,

že každý musí býti stejně svoboden.