28. Samoten večerem jdu,

Samoten večerem jdu,

a v srdci žalosť svou,

modravým nebem tiše

obláčky bílé jdou.

A volné, vysoko tam

nad hlavou člověka,

bez cíle plují, plují,

až kams’ do daleka.

A v modravu až kdesi

se zase rozplynou –

a za nimi mé smutné,

stonavé touhy jdou. –