29. červen 1916.

To bylo v Golobech... Nádherné jitro vzplálo,

já vyšel z chatrče, jež strážnicí nám byla,

a oko mé kol půvab léta lačně ssálo.

Já netušil... Hodina hrozná udeřila...

A slyš! Dvou dalekonosných děl zvuk to známý,

svist šrapnelů již nad mou hlavou – strašná rána!

A zas a zas ten příval hrůzy smysly mámí,

poslední chvíle, Bože, jež mi k žití dána!

Jen rychlou smrt, ó Bože, jen ne zmrzačení!

Horečně fantasie pracuje v té chvíli...

A přec mi popřál Bůh dál jasné světlo denní,

mé oči zřely zas a krásu světa pily...

Let šest je tomu. Děkuji, však srdce chvěje

se lítostí nad těmi, již na polích ruských

tam mrtvi leží, bez touhy už, bez naděje,

že domů vrátí se... Tam leží v hrobech pustých...