29. (O Štědrém večeru.)

Nejkrasší večerů všech kouzla svá

na ohvězděném nebi rozvěsil, –

v jiskřivé dáli hvězda betlemská

svět halí v tajemnou šeř svatých chvil...

Já s ženou chorou – staří lidé dva –

zasedli k večeři za chudý stůl;

vzpomínka smutnýma zří očima

k nám opuštěným jako v plotě kůl.

Ach, loni u večeře s námi syn

náš drahý u radosti šťasten dlel;

dnes sedí u nás mrtvý jeho stín

a loudí v zrak náš pláč a v srdce žel.

Kol z oken sousedních stromečků zář

a odlesk radosti tak svatě vzplál; –

k nám v svatvečer synova mrtvá tvář

tak smutně zří a chladná hrobu dál.

Je na vždy svadlý radostí všech květ,

jenž o vánocích vždy tak srdce hřál, –

ach, v duši teskno, zemřel kol nás svět,

jenž kouzlem štěstí v okna se nám smál.

Tma hrůzná v duši nám, tma v oknech vlá,

již hlahol zvonů o půlnoční ztich – –

Snad přes rok, až zas hvězda betlemská

zazáří světu, krýt nás bude sníh.