295. Jaké barvy! jaké spanilosti

Jaké barvy! jaké spanilosti

Krášlejí vás břehy ozdobné,

Samé modré, něžné, předrobné

Nezabudky vidím vůkol rosti;

Ach, já znám tam v kruté dalekosti

Oči docela vám podobné,

Utište mé kvěle žalobné,

Posilujte sardce ve stálosti!

O bych sem vás kvítky nebeoké,

Tam k Ní přesaditi v stavu byl,

Od Rákoše k Sále stříbrotoké;

Jenby ste Jí jméno řekly vaše,

Znalaby, že sice pohubil,

Nezničil však osud svazky naše.