3. Až ku hrobu mne ponesou,

Až ku hrobu mne ponesou,

jdi také za mou za rakví –

snad zítra bude to, či dnes –

co souzeno mi, kdo pak ví?

Ty v bílé roucho oděj se,

do ruky proutek myrtový –

což srdci něžná květinka,

což ta mu všecko nepoví?

A vínkem ozdob hlavu svou,

to pěkným vínkem z immortel,

žeť věčná byla touha má,

a věčný – věčný srdce žel.