3. Báseň k slavení jubileum slavn. Konviktu Jesenákov. d. 15 ledna 1817.

Kdo své vlasti milovatel hodnější,

Hlasy její s utěchou slýchává,

A, k ní rozplameněn, ji udatněji chrání:

Lourů nesvadlých čelu důstojnému*) dobývá.

Kdo, upění nešťastníků jsa čitedlen,

Slzou v oku, kvapí co milostný

S nebe Anděl, a staví upění, a zaháně

zůřivou nouzy pryč, balšámu na rány nalévá:

Jej přeradostný křik zachovanců zbožní,

Onť jako dobrý bůh dobré tvořil.

Důstojných umění kdo milovník ochranitelný,

Svým ramenem k jejich oltářům vede národy valné,

Jiskry budí tajené, vlast osvěcovati majícý;

Šlechtí mrav a blaží člověčenstvo, a vznáší

K důstojenství nesmrtedlníků:

Štastná Můza radostně slaví jeho jméno a valné

Národy žehnáním provodí ho vděčným,

Vzhůru v Olymp ve slávě se vznášícýho.

Kdož ale, rek jsa, co z lepšího světa záblesk,

Všech spolu těchto dobyl sobě věnců: –

– Zastav, harfo, slabé hlasy tvé! Kdo dosáhne do výše

Věčnými opěvané? Tobě mírnější kyne předmět.

Viz reka důstojného! Ve tváři mu dobrota svítí,

A vznešené čelo kryje pokoj; jeho duch jako slunce

Vzcházýcý; jeho mysl co blesk, tmy pronikajícý.

Aj! již do pole vlasti svatého se béře, a sýmě

Vezma zlaté, vznešenější rozsevač, hojně posývá

Z lůna dobroty své zemi prahnoucý, a opatřiv

Sýji mladou, otec ušlechtilý, již slavně se náší

Tam, kdež nezčíslí světové pode trůnem Božstva

Ve své slávě radostně hrají, kde Ctnosti nevadlé

Palmy vějí, kde Boží rozkoš jej v lůno pojímá.

Jenž věčné již u Tvorcova trůnu radosti požíváš,

Dobrotivý kdys mládeži otče! rač od své výše

Na spanilou shlednout svou sýji. Milostně se vznáší

Vzhůru, a hojnější sliby vzácné Vlasti podává.

Sláva Ti, Dobrotivý! Y letí syce pryč, jako šipka

V věčnou hloub časové; a národy veškery vůkol

Svého do víru berou ku tiché nepamátce potomkům:

Než, dokavadž Uměnám vlastín bude obětovávat

A přešlý zpomínati věk, v jeho vděčném srdcy

Vždy Jesenák, blaženosti naší původ, bude kvésti.