3. Císař a slečna.

Na Septimru, na císařské cestě –

neboť císařové jezdívali

tímto horským uzlem v Italii –

pod kolmými šípy slunečními

v poledne jsem odpočíval. Proti

mně se kolem skály vinul zbytek

staré cesty nad propastí příkrou.

Poledne jest v horách chvílí duchů.

Mhourám do slunce. Hlas rohu!

Vějí korouhve. Meč, střemen zvoní.

Rytíři a paní kloužou s sedel.

Kdož se omeškali, přivádějí

pozorně své plaché oře. Vidím

kráčeti sem přísnou císařovnu,

žena z kamene a tvrdých tahů.

Za ní slečny její. Jednu něžnou

pojme závrat. Nohy se jí třesou,

blednouc opírá se o bok skály...

Tu rek jeden – císařský má vínek

kolem čapky – chytne mužnou paží

dítě klesající, odnáší ji

k hrudi přitisknutou. Dívka jistě

ztracena už byla nad propastí – vzal jí

plachý polibek. Tu zmizel přelud.

Kráčeje dál hádal jsem tak chvilku:

Byl to jeden z Ottů, nebo byl to

Heinrich jeden, nebo jeden Friedrich,

jenž tu dívku při závrati líbal?