3. Ha, že nejsem mrak! – jak boží

Ha, že nejsem mrak! – jak boží

Posel po nebi bych táhnul,

Mocnými a tajemnými

Kruhy zemi obesáhnul!

Bleskem slunce opojený

V víru červánků se koupal

A pak žhoucí ňádra v chladné,

Nyvé záři luny houpal;

Tichý, snivý noční poutník

K různým branám jitra lítnul

A tam spal, až celováním

Zory mladé bych procitnul!

Jako orel, jenž spal v doubí,

Střás’ bych rosu s mocna křídla,

Na pouť dálnou pak se vydal

V čarna jihu žhavá sídla.

Přes to moře, jako šerý

Poustevník se tiše bera,

Sirény bych, Kirku hledal

S divy jinými Homéra

A Atlantu, pannu v moře

Rakvi kříšťálové spící,

Výspu bájnou, snů div krásný,

Věčnou mladostí se skvící;

V poušť pak, kde tchne v žhavém písku

Palma horké smrti dechy:

Tam bych postál a jí poslal

Chladné, jemné kapky těchy.

S karavanou k Mekce táhnul

Do báchorkového světa,

Příroda kde s duší pestře

V květ a čarnou vůni zkvětá;

Tam, kde Arab žhavokrevný

Koňmo s větrem pouští letí,

Pod lotem kde velkokvětným

Tiché duše poklid světí;

Mouřenín kde vlnovlasý

Na pštrosu jede Saharou,

V pyramidě hlava šedá

Nad knihou bdí modrou, starou;

Knihou jak sfinx tajnou, velkou,

V nižto svět je zakuklený,

Nad tou knihou, nad tou hlavou

Stál bych dlouho, poutník zmdlený;

Mumie bych sen poslouchal,

Toho královského spáče,

A tu píseň, kterouž Memnon

Ze kamenných ňader pláče;

A tak opojený pestrým,

Bájným, vonným jihu rájem

Vrátil bych se ku severu

Mladým, květorouchým májem;

A ty báchorky a divy,

Květy, vůně, paly, něhy

V bory severu bych vylil,

Květy v skály, jiskry v sněhy;

Plamenitá blesku slova

K zemi mluvil v svatém hněvu,

Hrdě hřmící pluky vyslal

Obrněných, mocných zpěvů;

A pak otevra svých ňader

Nejhlubší, ty svaté zdroje,

Rozplakal bych jemnou, chladnou

Prškou písní žití svoje.