3. Já poslouchal, co stromy šeptaly si,

Já poslouchal, co stromy šeptaly si,

a hleděl v jejich líci tajemnou:

tu jak bych zíral v kmeta vážné rysy,

tu tváře děcké plály nade mnou.

Podivná mluva! – Tu ve vážném šumu

jim z prsou zavzní dlouhý, bolný vzdech,

jako kdy hlava pohřížena v dumu,

na mládí, volnosť myslí po letech.

Tu šepot tichý, jako při okénku,

kdy ku své dívce hoch se přichýlí;

tu táhlý pláč, jak Meluzina venku

v podzimní večer kdy se rozkvílí.

Pak, jak kdy národ z poroby se budí:

„Hosannah“ slavné znělo k uším mým.

Já blažen cítil v hlavě své i hrudí,

jak dobře řeči lesů rozumím.