3. JEZERO POPRADSKÉ.

Šli jsme hlubokým zeleným lesem,

vstoupali jsme výš a šli jsme dále,

až jsme stanuli nad Štrbským plesem –

nízkým porostem a bujným vřesem

kráčeli jsme pevně, vytrvale.

Konečně jsme došli první mety –

v Tatrách všecka údolí se dělí

příkrými a širokými hřbety;

národ Slovanský, jenž plní světy,

roztříštěn a rozštěpen jest celý.

Oko v úzkou úžlabinu vniká;

se skal srázných ozářena duhou,

voda padá, tříští se a stříká –

maličko jen níž, a potok vzniká,

jenž se v běhu lesklou třpytí stuhou.

V zázadí se hory těsně spjaly

v tuhý uzel pevně zapletený,

mrazně větry ostrým dechem vály,

bílé sněhy šerými se zdály,

vlhkem blyštěly se kolmé stěny.

Brali jsme se dál – na vřesu hnědém

v záři sluneční se jíní leskne –

tu nám zasvítilo v kmitu šedém

jezero Popradské spjaté ledem

v samotě, v opuštěnosti teskné.

Také ty, můj lide přeubohý,

jenž jsi robem v hor svých vlastních klínu,

pouty sepjaty máš ruce, nohy,

zavalen jsi běd a trampot stohy,

že se vlastního již lekáš stínu.

Pod ledem to stená, vře a úpí –

živ jsi! – voda těžké ledy zdvíhá,

spousta ker se ale výše kupí,

v bídě tvé tě posměch ještě tupí,

břitkým spárem svým tě rve a stíhá.

Může-li snad voda sama zmoci

led, jenž tvrdým pokrovem se klene –

a kdo z bratří vstát má ku pomoci,

aby vyprostil tě z temné noci,

sirá větvi velikého kmene?

V četném příbuzenstvu zhusta bývá,

že se pokrevníci málo znají,

bratr na bratra se cize dívá,

a kdo ještě pravou lásku mívá,

těžce z pravidla své hrdlo hájí.

Jediná jen víra nepovadne,

víra v sebe a pak v sílu vyšší,

která přece ještě světu vládne –

všecka zpupnost náhlým pádem padne,

všecku křivdu nebe zná a slyší.

Jaro přichází a slunce svítí –

jak jen trochu stenčí tvrdou kůru,

zbytek proraz silou vlnobití,

abys mohl dýchati a žíti –

jasným okem vzhlédni k Tatře vzhůru!