3. (S hůlkou.)

Když jsi po nemoci vstal,

slabé byly údy Tvoje;

sotva že ses dobelhal

z pokojíka do pokoje.

Teď jsi opět zdráv a čil;

vykračuješ pevně, hbitě;

ó kéž bys tak vezdy byl,

nemoci víc nepocítě.

Kéž by jará vždycky krev

probíhala Tvoje žíly,

a Tvé – na milý nám zjev –

mohutněly hojně síly!

Chtěl jsem zprva hůl Ti dát,

aby Tvoje slabé tělo,

až si budeš chůze přát,

oč se podepříti mělo.

Že pak nyní všecka tíž,

všecka nemoc s Tebe spadla,

netřeba Ti více již

takového podpěradla.

Přec Ti nesu dárek ten,

jevě jinak svoji lásku,

abys měl, když půjdeš ven,

aspoň hůlku na procházku.