3. Stojí lípa na zeleném luze,

Stojí lípa na zeleném luze,

Plná starožitných pamětí,

Ku ní, co jen přišlo podletí,

Bývala má nejmilejší chůze;

Žele moje, city, tužby, nouze,

Nosil sem jí tajně k odnětí.

Jedenkráte v jejím objetí

Takto zalkám rozželený tuze:

„Ó ty, aspoň ty již, strome zlatý,

Zastiň bolesti a hanobu

Lidu toho, kterému si svatý!“

Tu dech živý v listí hnedky věje,

Peň se hne a v božském způsobu

Slávy dcera v rukách mých se směje.