3. Strašný vír když mořem houpá

Strašný vír když mořem houpá

Hroze zdrtit věčnost skal,

Když nad vlnu vlna vstoupá,

Jakby vrch nad vrchem vstal:

Takť má duše nepokojna –

Darmo dusím city své;

Nebť vždy touha neukojná

K nové zas je bouři zve.

V duchu mém jen obraz její:

Zrak plající zpode řas,

Líce jak se studem rdějí

A ten líbý, zpěvný hlas.

Slunce, měsíc můž se smáti

Jednou dobou nade mnou;

Zázraky se mohou státi, –

Mne k podivu nepozvou!

Hvězdy k zemi padat mohou,

Nepohne to citem mým;

Třes se země pod mou nohou – –

Mimo ní – nic nevidím!