3. Tedy spánembohem,

Tedy spánembohem,

ty můj andělíčku,

ale navečer si

přijdu pro hubičku!

Větříček až v keřích

zvlní ticho dusné,

až se panímáma

pomodlí a usne.

A než usne tiše,

řekne mhouříc zraky:

„Ta má zlatá dcerka

jistě spí už taky!“

A ta dcerka zlatá,

ten můj andělíček,

ta má zatím líčko

rudé od hubiček.

Panímámo zlatá,

dobře, že už spíte,

co se státi musí,

toho nezměníte!

Kdyby tisíc klepen

na mne žalovalo,

panímámo zlatá,

pomůže to málo.

Jen vy si ty klepy

hleďte pěkně schovat,

my se budem zatím

dále hubičkovat!