3. TRNOVÁ CESTA.

Dominikus, sluha Páně

nadšený a přehorlivý,

který věrně bez únavy

kázal slovem, kázal divy,

kladivem byl v srdce lidská,

zbloudilá a nevěřící,

v stínu bludů, v noci hříchů

zářivou byl Krista svící.

Jeho slovo bleskem bylo,

kterým v nitro lidu hřímal,

jeho srdce plamen bylo,

kterým světy k víře vznímal.

Dny a noci v samotě dlel,

teď se vracel do Tolosy

postem dlouhým umrtvený,

bez sandálů, jenom bosý.

A juž bloudil dlouhou chvíli,

kolem jenom skalní tesy,

propasti a divé rokle,

mlčelivé za tím lesy.

Aj, tu jako divem Božím

poutník jede na svém mezku;

táže se ho Dominikus:

„Znáš-li, bratře, k městu stezku?“

Chmurný pohled, drsné slovo,

ptá se poutník zbloudilého:

„„Známá jest mi tváře tvoje,

pověz prve jména svého!““

„Dominikus, sluha Páně!“ –

„„Dominikus, kladivo jsi

bludařů prý, nevěřících,

bít je kráčíš do Tolosy?

Nuže, pojď jen, povedu tě;““

v jeho tváři úškleb hraje,

a juž stoupá na mezku svém

až propastí na okraje.

Drsná cesta, drsná, dlouhá,

samé trny, samé hloží,

bez listí i beze květu,

bez sandálů sluha Boží.

„„Kladivo jsi nevěřících,““

šeptá vůdce, bludař mstivý,

„„tomu stejno, trn jak růže;

uvidíme Boží divy.““

Ale Dominikus kráčí

tiše za ním v rozjímání

a modlí se na růženci,

v srdci blaho, jas má v skráni.

A jak pouští vždycky zrno,

na sta růží kolem zkvétá,

tam kde trn byl, růže hoří,

a kde skála, mech se splétá.

Po růžích jde Dominikus,

jejich vůně kol se houpá

a na jejich vonných vlnách

jeho duše k nebi stoupá.

Po růžích jde Dominikus

a po mechu hebce kráčí;

bázní chví se bludař mstivý,

vrhá se mu k nohám v pláči:

„„Odpusť, odpusť, svatý muži,

nesvolávej tresty Boží;

nenávist má zavedla tě

na tu stezku plnou hloží!

Zkoušet chtěl jsem pravdy sílu,

trnem zranit nohu tvoji,

a ty’s pravdou zranil srdce,

přemožen jsem v tomto boji.““

Dominikus v požehnání

na skráň jeho ruce vloží:

„Zranil-li jsem pravdou srdce,

ó pak zkvete, jak to hloží.“