3. U hrobu přítele.

Okem slzýcým ke hrobu přítele

Přistupte, bratří! Aj tu ve chládku svém

Za mládi zvadlá růžolícá

Schrána ducha v pokoji spočívá.

Jej více žádné jitro nevyzvolá

Z temného lůžka; více nepozbudí

K radosti jasné světlo denní:

Jej studená kryje zem pověčně.

A však ne ranní být obětí smrti

Mládec zasloužil; jej mile krásyla

Y srdce přímost, y světější

Pallady láska y Můzy přízeň.

Božský v prsých mu časně zaplápolal

Oheň, a krásný vzhůru se nášeje

Duch se svatou tam horlivostí

K cýli letěl, k ideálu říši:

A předce přísný Los mu na usvitě

V srdce mladosti šíp*) studený vbodl,

A z objetí vytrhna bratří

Mrákotě jej za kořist odeslal!

Nebraňte, bratří, volně linouti se

Slzám utrpným! Ach Osudů ruka

Krutá nešetří nic plačícý

Prosby, ni kvítku mladosti outlé.

Tvé zbytky smutné, příteli, nekryje

zemí domácý matka žalostivá;

Ni rámě sestry hrob posýpá

Kvítky, – slzou skropený tužebnou:

Cyzý zavírá kraj Tebe v lůno své,

Nevšímanou Tvou schránu němá Zoře

Skrápí, a chladný vítr zvívá

Truchlivě na hrobu Tvém utichlém.

Y poďte, bratří! Ve smrti hájoví

Svatém na místě tomto, u přítele

Žalostně zesnulého, vážně

Spolku svatého památku saďte!

Tu vezmi každý z posvěcené země

Poklad památný: že v světě*) nic není

Trvánlivého! ni kvetoucý

Růže mladosti, ni sýla mužská!

A ten, co zvěčněv nezkaleným okem

Radostně zbíhá teď světa končiny,

On sejda sám s své hůry jasné

Sýmě památky svaté zurodní.