3. Že jsi večer v půldesáté

Že jsi večer v půldesáté

náhle skonal, došla zpráva,

zavřela že sladké oči

navždy tvoje krásná hlava.

Sáhla na mne hrůza jako

potopa neb otřes země, –

děsný přízrak tvojí smrti

náhle přistoupil i ke mně.

Sáhl na mne mraznou rukou,

zavalil mne mrtvou hluší,

kostnatým svým spárem rval mně

rozum z hlavy, z těla duši.

Celý měsíc beze spánku,

s myslí tesknou, srdce v muce,

co den chvíli jsem tvé smrti

s hodinkami čekal v ruce.

A když rafij na hodinkách

kryla bod na půldesátou:

na kolena vždy jsem klesl –

ku modlitbě dlaň svou spjatou.

Tak jsem v místě dlel, kde mysl

nad tebou hrst trávy tuší;

na tvém hrobě vymodlil jsem

v zoufalství své srdce, duši.