30 Nech minulosti, nechať odpočívá

Nech minulosti, nechať odpočívá

jak šerý přízrak v stínu tichých hrobů,

jež pod břečťanem omšelého zdiva

dnes přečkaly vší nenávisti zlobu.

Květ imortely, jenž tam v trávě stlívá,

Ti připomene ještě zašlou dobu,

jak modré oko – leč ta něha snivá

jen zjeví Tobě marnosti vší mdlobu.

Nech spát ty hroby – nač se, drahý, vracet,

kde východu již do života není

a cesta ve tmě začíná se ztrácet?

Hleď! Žhavě vzplanul skvělý azur nebe...

již nevzpomínej slz a utrpení –

den bílý svítá – a já věřím v Tebe!