30. NOVEMBRIS MDCXXXI.

Na Mostecké věži

první sníh už leží

a je tak běloučký,

a nad ním modroučký

pne se blankyt svěží.

Pokryl celou stříšku

i kdejakou vížku;

pokryl římsy, vlysy

i ty sochy čísi

po hlavách a bříšku.

Pokryl všecky rysy

i ty lebky lysy,

co tam deset roků,

deset dlouhých roků

v dešti, prachu visí.

V strany světa čtyři

visí na pranýři

v postrach celým světem

velkým, malým dětem,

že byli kacíři.

Změnily se časy –

Prahu vzali Sasi,

a vyhnanci v stará,

jako ptáci z jara,

hnízda svá se hlásí.

Neděle je svěží.

Pod Mosteckou věží

ne Vltava šumí,

a to pláč se tlumí –

žalmy slyšet stěží.

A co zem je zemí,

sadařů těch není,

by česali plodů

tak vzácného rodu,

jak dnes syn, vnuk němý.

Jenom v jednom sadě

u vzácnější vnadě

úrodu jsou brali,

matce matek dali –

na Golgotském sadě.

V ubrus bílý, hebký

snášejí ty lebky,

hledící tak přísně,

jak když pěly písně,

jdouce pod meč křepký.

Když je zulíbali,

v slzách umýt dali,

v úkrytu je složí;

jenom oko Boží

patří na ně z dáli.

A jen hvězdy Boží,

kde syn lebky složí,

svítí na to místo

tak přejasně čisto,

místo meče, hloží.