30. Po zvyku předků, dávném

Po zvyku předků, dávném

v komnatu starou sám

svou mladou uved ženu,

v svém rodném domě tam.

Komnata v starém domě

jich celý byla svět,

ta štěstí jejich zřela

po mnoho, mnoho let.

V zahradě fontán zpíval

o lásce v domě tom –

šly roky, utišení

i s léty napotom.

A fontán ještě zpíval

tu starou píseň svou,

vzpomínky v podvečer vždy

šly jejich komnatou.

A vděčností zrak zvlh jí,

když s láskou zřela zpět,

ze vášeň, touhy ztišil

on její mladých let.