30. Poslední loupež.

Na předhradí v Kokoří

Osedlaní tři oři,

Oři tři a zbrojnoš jeden.

Oři křepcí

K boji řehcí,

A tam z ukradených beden

V staroslavné síni

Do dubových skříní

Vykládá zboží,

Kupecké zboží,

Mladý rytíř Kokorec.

Nahoře pak v komnatě

V bohatýrském ornátě

Za stolem sedí,

Do knihy hledí

Starý rytíř Kokora:

Hlava holá, kníry bílé,

Na orličím nose brýle,

A ta kniha velká velmi velice.

A v té knize věci nové,

Neb aj, zde to takto slove:

„Kradl-lis, již více nekraď,

O to raděj usiluj,

By se s tvého sytil stolu

Nestatečný bližní tvůj.“

,S mého stolu?‘ rytíř vece,

Obrátí list, a čte přece.

„Já jsem pastýř, hledám ovcí,

Ovečko ty ztracená,

Nenechám tě ďáblu lovci,

Věř, a budeš spasena.“

Zas obrátí, a tu v předu

Neslýchanou si čte vědu:

„Jako úst svých neotevře

Ovce před tím, kdož ji střiže,

Tak On trpě, nezanevře,

Nýbrž vrahům žehná s kříže.“

,I toť není k uvěření!‘

Vece rytíř v udivení,

Vece, a čte dál a dále.

Tu pak s hřmotem v plné zbroji

Do komnaty mládek vkročí:

,Otče, už šest na orloji.‘

Nezvednuv však otec očí,

Takto z knihy odpovídá:

„Minula noc, aj, den bílý,

Kdo jste v Krista uvěřili,

Na minulých mějte dosti

Strávených dnech v nepravosti.“

Udivený v plné zbroji,

Chopiv otce kolem šíje,

Nad písmem tu mládek stojí.

Na věži už sedm bije,

A on čte a nepočítá,

Když tu za čalouny skrytá

Otevrou se dvírka malá.

Jako anděl v čarokráse,

Do komnaty vkročí paní:

„Vzácný choti, tys své chase

V tuto chvíli určil stání,

Ty, jenž si víc v daném slovu

Zakládáš než v drahém kovu.“

Řeklať.

Milostně pak rytíř vzhlédne,

Jako někdy za dnů mládí,

A hned synu spěchat káže

Ku zbrojnoši na předhradí:

,Ať mi šípem letí k chase,

Dnes že mají nechat práce,

Příští pak že operace

Zejtra počne v tomtéž čase.‘

Šípem zbrojnoš k chase letí,

A tam čtenář k písmu třetí

Do půlkruhu zasedá,

Zasedá a nehledá,

Ale čtouce, najdou z rána

Jeden každý Krista Pána.

Když pak se den opět sklání,

Rytíř s synem v hvozd uhání.

Již jest mezi loupežníky,

A již třicet hrdel „Sláva!“

Hejtmanovi provolává.

Vlídně on jim kýve díky,

Na dané pak znamení

Tu jsou, v šiky sřadění.

,Milá chaso,

Věrnás mi a velmi milá

Povždy byla,

Ale dnes se rozloučíme.‘

„Rozloučíme?“ –

,Rozloučíme!

Víte, že jsme sedm beden

Vzebrali, jež Pražan Berka

Vezl domů z Norimberka.

A já, kýmsi duchem veden,

Do jedné jen ponahlédnu.

Předivné tu spatřím zboží:

Velké knihy v černé koži,

A když zvědav vrchní zvednu,

Vzácných se tu dočtu věcí:

„Kradl-lis, již více nekraď,

O to raděj usiluj,

By se s tvého sytil stolu

Nestatečný bližní tvůj.

Já jsem pastýř, hledám ovcí.

Ovečko ty ztracená,

Nenechám tě ďáblu lovci,

Věř, a budeš spasena.

Minula noc, aj, den bílý;

Kdo jste v Krista uvěřili,

Na minulých mějte dosti

Strávených dnech v nepravosti.“

Loupežníci, vy to víte,

Jak jsem ve zlém býval smělý,

Než buď věčná chvála Bohu,

Dnes že já vám říci mohu,

Že, ač v hříchu sšedivělý,

Oddávám se Pánu celý.

Ještě vás co hejtman zovu,

Poďte se mnou k Páně slovu,

K nebi však též ruku zvedám,

Že vám hřích víc páchat nedám.

Najdeť u mne chleba dosti,

Kdo se vrátí k poctivosti,

Jinak jsme druh druha prosti.‘

Dořekl, a lupu podíl

V nabitém jim měšci hodil,

A už s synem z hvozdu cválá.

Co se stalo z loupežníků,

Toho není pamětníků,

Kokorovci však své kosti

V hrob složili v poctivosti.