31. Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,

Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,

ten román tvého žití slední;

já čtu jej chtivě ze dne ke dni,

čtu každou chvíli jej až k oslepnutí...

Je z drahých listů zřejmo, ze všech sil

jak o ten život svůj jsi zápasil,

jak duší tvou se loudil hořký sten,

že’s daleko nás sám – tak opuštěn,

Osudu nástraha že tebe zrádná

vstavila v cizinu, kde pomoc žádná.

Vše zoufání, svou bolest, žití zmatky

jsi vdechl v dopisů svých smutné řádky.

Z jich každé stránky teskné zřít, tvůj cit

jak musil v srdci tvém, ach, zápasit,

že přes všemocné naší lásky hnutí

z těch trampot, muk tvých není vyváznutí.

Což chytaly se myšlenky vše tvoje

drahého domova, všech milých v něm!

Čtu krvavé ty řádky pohnut, něm,

a z očí mých se prýští slzy zdroje

a chápu zoufalství tvé, nepokoje,

tvé loučení, tvé tuchy v blízký skon –

a hrudí mou lítosti hrozné bije zvon...

Však nejkrutější připravuje muka

mně drahý lístek polní pošty slední,

jejž psala umírající tvá ruka,

kde v loučení jsi cizích ze dálav

svou duši vydechl k nám na pozdrav – –

Ach, stále číst jej žhavá touha nutí;

já čtu jej chtivě ze dne ke dni,

čtu každou chvíli jej až k oslepnutí,

a kdysi – srdce mé to jasně tuší –

při jeho čtení vypustím svou duši.