31. Ne tak, prosím.

Ty, jenž’s k Svému vyvolenci

Tak mluvit měl obyčej,

Že mu svatém ve ruměnci

Rozestkvěl se obličej,

Ne tak, prosím. Sestup s výše

V srdce mého komory,

A kde pych a vášeň dýše,

Vštěp zrnéčko pokory.

Chceš-li pak, bych žádal více,

Ó, když z domu vykročí,

Ať mé čisté patří líce

Starým, mladým do očí.