31. X. 1896.

Teď chvíle právě trochu požvatlati:

O tom, co vtipné, o tom, co se hodí.

Ten obraz sice na kouzlu už tratí,

však promluvím přec o vzdálené lodi.

Včerejší úsměv schlad’ tam v nudu dnešní,

a po palubě tančí osamění.

Teď přijdou ještě dnové bezútěšní

a potom jedno hrozné okamžení.

Stožár je zlomen, - cosi ještě výská.

Lodníci spiti – v posled vidí zemi.

Kapitán hledí teskně na skaliska,

a složil ruce zamlklý a němý.

V přístavu loď ta nenalezla místa,

v ponuré plachty roztrhány výši.

Na cestu slední koráb už se chystá,

a rozumné jej opouštějí myši...