32. Domů se navrátila

Domů se navrátila

životem zlomena,

tu tíži neunesla

mdlá její ramena.

A v dívčím pokojíku

tam z její mladých let

po zašlém tesknilo vše,

za okny voněl květ.

Strom starý dosud díval

se její do oken,

hučela nocí řeka,

když víčka míjel sen.

Na stěně obraz visel –

nad děcko zbloudilé,

k ochraně anděl bílý

tam vztáhl ruce své.

Pod ním kdys, dítě ještě,

své ruce spínala –

tam domovem ztišená

i teď usínala.