32. (Ptáče.)

Od smrti synáčkovy

tak něžný, smutný ptáček milý

nám v okno sedá každou chvíli – –

Kdo je, co chce – kdo poví?...

Krčíček toužně do skla snuje,

tak vroucně hledí, pozpěvuje –

ó, jaký chvěje se v tom cit!

Snad dušička našeho syna

se ptáčkem na nás rozpomíná:

tam z hvězd k nám hledí, vidí, tuší,

co trpíme, ach, ve své duši, –

jde ubohé nás potěšit.

I v zimě, sníh kdy padal, vichr vál,

se na okně tak náhle zjevil nám;

k sklu tisk se, teplem z jizby hřál,

zapípl, vzhléd k nám – odlít k výšinám...

Dušičko – ptáčku, choď k nám, přijď,

ti nelze na nás zapomnít,

na drahý domov, všecko v něm;

nám po tobě, ti po nás zas

se tolik, tolik stýská!

Snad je již doba blízká,

tvůj v okně až se ozve hlas,

ten domov bude prázdný... něm,

z nás nikdo, nikdo více v něm

a kolem pusto, smutno – mráz...

Kam půjdeš, ptáčku, hledat nás? –

Tam v sféru hvězd, v náš domov zas. – –