324. Nejedenkrát věru tak se zdálo

Nejedenkrát věru tak se zdálo

Mysli mé a sardci bolnému,

Jakby ku otroctví věčnému

Všechny Slavy nebe odhodlalo;

Tak je duší samostatných málo,

Tak se chladně mají ke svému,

Tak se přilepují k cizému,

Jakby vlastních sil jim chybovalo:

Navíc pak to rozhorčuje žele,

Že lid náš v tom manství ubohém

Křižuje sám i své spasitele;

V zoufání jen to zve k víře nové,

Kdo dá počet z toho před Bohem,

My, či naši zotročitelové? –