33. Rok po roku pryč ubíhá,

Rok po roku pryč ubíhá,

Vše pozemské uvadá:

Kvítků krásu zvadlosť stíhá,

Za plesem trud dopadá.

Růže sotva se rozvila,

Vadne, vnadu ztrácí svou,

Dívku – k svatbě se strojila –

Kladou v zemi studenou.

Má-li svět, ač velekrásný,

Má-li něco stálého?

Nepadá jak v noc den jasný

Vše do hrobu tmavého?

Šlechetného ducha plody

Času dechem nevadnou,

Nezničí je zkáza vody,

Ohně vedrem nezprahnou.

Po takovém duše Tvoje

Vroucně touží pokladu,

V nich má zalíbení svoje,

V moudrosti a ve ladu.

Kéž Tě síla neostaví –

Mládeži by’s dlouho žil –

Cit šlechetný, rozum zdravý

V útlých srdcích vždy budil!

Ať se svět jakkoli tváří,

Haní neb pochlebuje;

Ať se, komu štěstí září,

Nad jiné vyvýšuje:

Nechme jen každému vášně,

Jak se komu líbí žíť –

Otročně neb prostopášně –

Mužnosť v náš buď vryta štít!

Mužnosť jesti peň vší ctnosti,

Jaká člověka zdobí,

Na něm dobra letorosti

Vzniknou a se krásně stkví.

Pně tohoto plod nehyne,

Věky věkův přetrvá;

Kdežto zem, jak čas uplyne,

Dítka svá v hrob pochová.