332. Život můj jest potok bez řečiště,

Život můj jest potok bez řečiště,

Od těch časů, co sem bez lásky,

Květ jest bez vůně, a obrázky

Bez barvy, a bez vod temeniště;

On jest slunce zimní, jenž se blyště

Nehřeje zem ani procházky,

On jest pro rozpaky, otázky,

Pochyby a bludy učiliště:

Jako Ovid na Dunajských březích

I já žiji v smutném vyhnanství,

V sočných těchto Getů, Traků mezích;

Osud však mi, bohdá, v dobu skrovnou

Vrátí, nejen Římu měšťanství,

Než i Vlachy s jejich císařovnou.