34. Čím předejdu Hospodina?

U vděčném já rozechvění,

Kdysi dlouho po výrostu,

Řku, že oddám v obět Pánu

Nejvzácnější ze svých skvostů.

Nuž dám knihu, či verš složím?

Než sám hned se poopravě,

Řku: Zdaž Jemu bude vzácné,

V mé co se kdy zrodí hlavě?

A pad před Ním na kolena,

A až k zemi kloně čelo,

,Ó by,‘ řku, ,mé Tobě srdce

Vzácné v obět býti chtělo.‘

„Dobře, synku. Než co já si

S takovým mám počít darem?

Či má vzácným mi být skvostem

Kbelík, v kterém hřích vře varem?“

Tak On, a já do pláče se

Hořce dám a velmi dlouze,

A když bych zas mluvit mohl,

Sepna ruce, řeknu pouze:

,Panovníče, vždyť pak není

Bídnějšího nad mne hocha.‘

A On: „Synku, totě právě

To, v čem duše má se kochá.

Chceš-li pak mne uctit nad to,

Hleď si svého, měj rád lidi,

Neboj se, a srdcem věř mi

Dále, než tvůj rozum vidí.“