35. Stále slyším klarinetu

Stále slyším klarinetu

roztoužený, tklivý zvuk –

v duši mé se ozvuk chvěje

plný blaha, sladkých muk.

Z nástroje jsi svého loudil

melodií čarný sen;

duch můj jimi v hvězdných sférách

dlíval tebou zapředen.

Ach, jak cítil jsem se šťasten,

když jsi vkouzlil mne v ten svět;

v duši vzešla nová světla,

zázračný v ní vzpučel květ.

Kam se děly chvíle štěstí,

v srdci mém kdy ráj se chvěl;

ty’s mně náhle zmizel na vždy –

klarinet tvůj oněměl.

Ach, v mou duši stesk a žalost,

těžkým stínem smutek pad’; –

místo luzných vidin, snů zřím

teď tvůj hrob se zelenat.

A v tvých notách osiřelých

chtivě bloudím zrakem svým –

Zašlé hledám melodie,

zoufalou se touhou chvím.

A tvůj nástroj zbožně cítím

v rukou mých se tiše chvět;

po stopách tvých rtů a prstů

v hořkém pláči bloudí ret.

Kéž bys někdy ve snu, hochu,

přišel zázračně mi hrát;

chtěl bych při tvých melodiích

šťasten v snění dokonat.