36. Stromovka – v ní Výstaviště!

Stromovka – v ní Výstaviště!

Za železnou jeho mříží

smutně oko tvé k nám vzhlíží –

z domobranců shromáždiště...

Pozdravy z nás plné vznětu

každý poslati ti zkusil,

ale jejich vroucnost zdusil

maďarských les bajonetů.*)

Vzpomínka ta jak nás drtí!

Netušili jsme tou chvílí,

hlava k hlavě že se chýlí

před branou již tvojí smrti.

Jak bývalo jinak kdysi:

tisíc barev, světel záři,

hudbu, šum, vznět očí, tváří

vzpomínka nám v duši křísí.

Závratí se hlava točí:

tolik divů, třpytu, krásy

opojným se kouzlem hlásí

v zdivené tvé, hochu, oči.**)

Co v nás jiskřilo jen štěstí! – –

Do zlatého do přediva

vzdula se teď bouře divá,

Osud udeřil svou pěstí.

Konec pohádkám; – teď svistí

minulost tu perutěmi...

Smutek padá v duši, k zemi,

a tak teskně šumí listí. – –