36. Zvadnou jara, pomrou léta,

Zvadnou jara, pomrou léta,

zhynou zimy dechem svým,

ty však jdoucí rájem světa

ke dnům hledni minulým.

Po hrobech tam vítr třese

prach a času plynutí,

upomínky křídlem nese

smutné písně vzdychnutí,

tvoje oko slzou zrosí...

duch to, drahá, duch to můj,

duch to Jaromírův prosí:

„Drahá, sladká, pamatuj!“