37 Má láska ve mně kořen zapustila,

Má láska ve mně kořen zapustila,

do tvrdé země jako štíhlá bříza,

nic nevyrve ji z půdy, žádná síla

a lidská zloba závistivá, cizá.

Do tepen mých a do mé krve vlila

se její svěží, blahodárná míza –

mé ruce větve jsou, pleť kůra bílá,

a vlas můj světlý skvělá její říza.

A roste ve mně jako kořen stromu.

Mé srdce duše je, má hlava témě,

ji vyrvat nelze z tvrdé, rodné země.

Ať vichr skučí za blesku a hromu –

jen listí serve. Blesky, hromobití,

když zasáhnou ji, zničí moje žití.