37. O Tůvorovi.
By Jan Karafiát
Ó, však že on trefí domů,
Vece zpitý Tůvora,
A již přes les ode stromu
Pracně k stromu vrávorá.
A vždyť hvězdy, měsíc, slunce
Na to prý jsou stvořeny,
Aby v lese bylo vidět
Pařezy a kořeny.
Povídá si, když tu náhle
Mrákota jej zachvátí,
A v den bílý, jak jest dlouhý,
Přes pařez jej vyvrátí.
Usneť, a spí kterous chvíli,
Až pak prudkou kadencí
Ukončí, a před ním stojí
Obrovští dva mravenci.
Zuby jejich hrozné kleště,
Nohy silné sochory,
A hned se s ním rozhněvaně
Takto dadí v hovory:
,Tak ty už zas tady ležíš,
Nestydatý pastucho?
Počkej, dnes ti posvítíme,
Napíšem i za ucho.‘
Tůvora tu sebou hodí,
Chtě se dostat na nohy,
Marně však, neb jen se svalí
Do opačné polohy.
A ti obři za nohy ho
Jak smyk v lese uchopí,
Přes kmen pak i kámen vlekou
Na kraj srázné příkopy.
„Pánové,“ rád by on řekl,
„Prosím, mějte strpení,“
Jazyk však jest pokažený,
Smyslové pak zmatení.
Už, už zdá se v peklo letět,
Aneb kam, on sám neví,
Když se v čas, tak právě ještě,
Žena před ním objeví.
,O má zlatá Majdaleno,
Honem se chop sochoru,
A zabí tu u mých nohou
Některou tu potvoru.‘
Ale ona, sepnouc ruce,
Začne nad ním naříkat:
,Ach, ty můj, ty –‘ a nemůže
Pravý najít predikát.
,Vždyť ty ležíš v mraveništi,
A máš hmyz i v pačesu,
Honem vstávej, já jej s tebe
Smetu a i vytřesu.‘
Doma lehne, a spí dlouze,
Chvílkou se i ohání,
A když vstal, nu, co myslíte?
Začal činit pokání?
Chyba lávky. Týž den bylo
V krčmě slyšet Tůvoru
Vyprávět svou historii
V nejskvělejším humoru.
Proto říkám: Do ožralce
Hrom buď aby udeřil,
Má-li přestat, aneb aby,
Jak já káži, uvěřil.