37. O Tůvorovi.

By Jan Karafiát

Ó, však že on trefí domů,

Vece zpitý Tůvora,

A již přes les ode stromu

Pracně k stromu vrávorá.

A vždyť hvězdy, měsíc, slunce

Na to prý jsou stvořeny,

Aby v lese bylo vidět

Pařezy a kořeny.

Povídá si, když tu náhle

Mrákota jej zachvátí,

A v den bílý, jak jest dlouhý,

Přes pařez jej vyvrátí.

Usneť, a spí kterous chvíli,

Až pak prudkou kadencí

Ukončí, a před ním stojí

Obrovští dva mravenci.

Zuby jejich hrozné kleště,

Nohy silné sochory,

A hned se s ním rozhněvaně

Takto dadí v hovory:

,Tak ty už zas tady ležíš,

Nestydatý pastucho?

Počkej, dnes ti posvítíme,

Napíšem i za ucho.‘

Tůvora tu sebou hodí,

Chtě se dostat na nohy,

Marně však, neb jen se svalí

Do opačné polohy.

A ti obři za nohy ho

Jak smyk v lese uchopí,

Přes kmen pak i kámen vlekou

Na kraj srázné příkopy.

„Pánové,“ rád by on řekl,

„Prosím, mějte strpení,“

Jazyk však jest pokažený,

Smyslové pak zmatení.

Už, už zdá se v peklo letět,

Aneb kam, on sám neví,

Když se v čas, tak právě ještě,

Žena před ním objeví.

,O má zlatá Majdaleno,

Honem se chop sochoru,

A zabí tu u mých nohou

Některou tu potvoru.‘

Ale ona, sepnouc ruce,

Začne nad ním naříkat:

,Ach, ty můj, ty –‘ a nemůže

Pravý najít predikát.

,Vždyť ty ležíš v mraveništi,

A máš hmyz i v pačesu,

Honem vstávej, já jej s tebe

Smetu a i vytřesu.‘

Doma lehne, a spí dlouze,

Chvílkou se i ohání,

A když vstal, nu, co myslíte?

Začal činit pokání?

Chyba lávky. Týž den bylo

V krčmě slyšet Tůvoru

Vyprávět svou historii

V nejskvělejším humoru.

Proto říkám: Do ožralce

Hrom buď aby udeřil,

Má-li přestat, aneb aby,

Jak já káži, uvěřil.